Už jsou tady zase odborníci na školství

Pan Bohumil Kartouz se dokonce ani netajil tím, že po vysoké škole nenastoupil do školy jako učitel kvůli tomu, že by neuživil jako učitel svoji novou rodinu. Pro mě se tedy již tímto definitivně, jako pedagogický Cvach, vyloučil z možnosti jakkoliv hodnotit práci jiných učitelů, kteří na rozdíl od něj do školy nastoupili i za nepříznivých finančních podmínek. Tento odborník nám loni radil v den oznámení změn u maturitních zkoušek, že by bylo fajn, aby studenti místo těch „hrozných“ maturit třeba napsali esej. Je to jenom taková dílčí ukázka nesmyslnosti jeho úvah. Kromě toho, že to samozřejmě bylo legislativně nemožné, tak je to science fiction i prakticky, protože mnoho žáků středních škol má problém rozlišit popis od vyprávění, takže zvládnout napsat esej by bylo nad jejich slohové „kompetence“. Jak vidím odborníka na vzdělávání, který mluví jako kniha, tak mi hned naskočí filmová hláška: „To muselo dát příšernou práci, a přitom taková blbost!“ Nechápu, proč zrovna tento odborník dostal prostor loni hovořit k národu při oznámení změny zákona týkající se maturit a přijímacích zkoušek.

Hlas učitele slyšet není

Nerad bych to striktně personifikoval na jednu osobu. Odborníkem se stal i Ondřej Šteffl, ředitel soukromé společnosti Scio.cz, která zaslouženě prosperovala tím, že prodávala do škol kvalitní testy na přijímací zkoušky. Když tuto agendu převzal CERMAT, ten samý člověk kritizoval testování uchazečů v jednotné přijímací zkoušce. Jsou ale i odborníci s praxí jako Miroslav Hřebecký, programový ředitel EDUinu, nebo odborníci z facebookových platforem. Šíření myšlenek pedagogických Cvachů je poměrně efektivní, protože často hovoří velmi zasvěceně. Není divu, hlavní pracovní náplní těchto lidí je dělat odborníka na školství. Jsou navíc podporováni celou řadou komentátorů, jejichž kvalifikace je často jen to, že čtou, co produkují odborníci, a sami chodili dlouho do školy. Hlas učitele slyšet není. Jeho hlavní náplní práce totiž je učit děti. 

Jediná správná alternativa

Vůbec mi nevadí samotné názory ta?ěchto lidí a jsem přesvědčen, že je dobře, že existují a jsou slyšet. Je to hnací proud školství, otevírají školu novým myšlenkám, nastavují zrcadlo, umožňují reflexi pro ty, kteří se zajímají. Velmi mi však vadí, že se tváří jako jediná správná alternativa, někdy až dokonce jako taková oficiální doktrína českého školství. Názory odborníků a komentátorů zvláštním způsobem rezonují i na ministerstvu školství. S největší pravděpodobností přes osobní a mediální kontakty těchto odborníků na politiky se myšlenky bezmyšlenkovitě propisují do koncepcí vzdělávání a různých metodik. Bohužel to lepší z toho často při realizaci ministerstvo školství „zmastí“ a do škol doputuje paskvil. Jako ukázku můžeme použít loňské zakončení školního roku, kdy se zakázalo propadnout v maturitních ročnících, změny u maturit od tohoto školního roku, změna financování pedagogické intervence, rady, jak formativně hodnotit v době, kdy je ztížená komunikace. Všechno jsou to změny, které díky nedokonalosti provedení a komunikace přinesly nebo přináší řadu praktických problémů. Jsou to změny, kdy jedna zamýšlená změna spustí další nezamýšlené změny postrádající zdravý rozum a balancující na hraně legitimity.

Instalatér nemusí mít maturitu

Nyní po necelém roce tu zase odborníci straší veřejnost rozevírajícími se nůžkami českého školství kvůli distanční výuce a straší uchazeče o studium na středních školách tím, že je jednotná přijímací zkouška diskvalifikuje z možnosti se spravedlivě ucházet o studium na střední škole. Mě tedy nepohoršuje to, když region, kde řada obyvatel pracuje v dělnických profesích a řemeslné výrobě nebo zemědělství, má jiné výsledky vzdělávání než region, kde se většina obyvatel živí poskytováním služeb. Je pravda, že „i skladník ve šroubárně může číst Vergilia v originále…“, ale ve skutečnosti bych „vraždil“, když rozmontuji půlku zařízení a zjistím, že ten skladník místo šroubu velikosti 8 mi prodal šroub velikosti 10. Odborníci sice myslí na blaho všech rovným dílem, ale mně to ve výsledku přijde, že vlastně pohrdají těmi, jejichž vzdělání není dostatečně odpovídající jakési pomyslné laťce toho, co se rozhodl stát testovat. Já nepotřebuji instalatéra s maturitou. Já potřebuji řemeslníka, co umí své řemeslo, a je mi úplně jedno, jaké má výsledky v testování PISA. Pokud se těmto odborníkům zdá, že za horší výsledky vzdělávání nemohou obory, které se v „méně zdatných“ regionech rozvíjejí, ale rodiny, které své děti dostatečně nemotivují, pak nerozumím tomu, proč je do toho neadekvátní měrou zatahováno školství. Školy vzdělávají děti, a ne rodiče. Za to, že rodiče neposílají děti do školy nebo že se jim nevěnují, že jim prokouří za rok notebook, mobil i datové připojení, za to opravdu škola nemůže a těžko s tím někdy něco nadělá. 

Přijďte se podívat do škol

Moc bych si v nelehké situaci covidového školství přál, aby odborníci na školství působili jako motivátoři a průkopníci nových myšlenek, a ne jako soudci těch, kteří denně bojují v první linii. A taky bych si přál, aby se komentátoři někdy přišli podívat do normální školy a zjistili, jaká je realita toho, o čem píší. Prospějí tak mnohem víc, než když budou strašit naše děti tím, co všechno se podle nich dělá špatně. V loňském roce se jejich mantrou stala například ztráta možnosti dvou pokusů u přijímacích zkoušek. Také mě to napadlo, a tak jsem se podíval tři roky nazpět, zda dva pokusy nějak ovlivnily pořadí uchazečů. Neovlivnily. Je to de facto jedno, zda uchazeči mají jeden, nebo dva pokusy. Jenže to se mediálně neprodá. Lepší je čtenáře či diváka na základě vymyšlených a zdánlivě logických argumentů vystrašit a pak nabídnout lepší, jednodušší, svoji pravdu. Ale to už zde bylo v historii mnohokrát. 

Petr NÝVLT, ředitel Gymnázia Pierra de Coubertina, Tábor

(Článek byl otištěn v Týdeníku ŠKOLSTVÍ 4/2021)